Setkání v kavárně
Setkaly jsme se před kavárnou Slavia. Kvůli povídání pro Jonáší Zpravodaj Anna přerušila dokonce svou přípravu na absolventské zkoušky na Konzervatoři Jaroslava Ježka, které věřím má již zdárně za sebou. Pily jsme kávu, venku bylo horko a mě nejdřív zajímalo, jak se Anička dostala k hudbě a k houslím.
Překvapení č. 1: Anička nepochází z hudební rodiny. Rodiče na nic nehráli, ale stalo se, že prostřední sestru vybrali ve školce a pozvali ji na zkoušky do hudebky. Maminka věděla, že i nejmladší Anička ráda zpívá, tak ji na zkoušky vzala s sebou. Učitelé zjistili, že má sluch a že by mohla hrát na housle. Aničce bylo tehdy pět. Paradoxem je, že na housle měla hrát prostřední sestra, ale ta se bála, že se jí budou děti smát. "Jako nejmladší jsem chtěla vyniknout a nevěděla jsem, do čeho jdu. Nejdřív jsem měla nauku, učila jsem se noty a až po půl roce jsem začala hrát." Anička si myslí, že u houslí vydržela proto, že z ní nikdo nedělal houslistku, naopak ona i obě sestry dělaly gymnastiku a ta je bavila víc než hudba a hraní. "Housle se ale strašně líbily tatínkovi, ta hudba je mu blízká, protože je z Maďarska a tam na housle všude hrajou cikáni." Přesto s malou Aničkou cvičila maminka. Housle jí přinesly radost a zábavu, až když začala v jedenácti letech chodit do orchestru. Přišla mezi jiné děti, byla soutěživá a chtěla se dostat ze třetích houslí do prvních. Ale ani tehdy to s cvičením nepřeháněla. Když se ve 14 letech měla rozhodnout, kam dál na školu, začaly ji housle bavit víc. Nakonec to na konzervatoř ani nezkusila a rozhodla se jít na pedagogickou školu. Na tohle období vzpomíná moc ráda: "Chodila jsem do sboru, učila jsem se na klavír, na kytaru, na flétnu, ve škole byly dobrý dějiny hudby a teorie, takže jsem byla moc dobře připravená na zkoušky na Ježkárnu."
Překvapení č. 2: Proč právě jazzové housle? Svou roli opět sehrála sestra, která hrála na flétnu a v orchestru na saxofon. Na repertoáru měli jazzové písničky. Na konzervatoři se chtěla věnovat jazzu, ale ve škole nenašla valnou odezvu. Přesto se začala věnovat saxofonu a když potkala učitele Zdeňka Kašpara, začala hrát jazz i na housle. V čem vidí hlavní důvod svého úspěchu? "Nevyrůstala jsem v prostředí, kde by mě někdo nutil, abych byla houslistka. Nebyly tam žádný ambice. Všechno to přišlo přirozeně samo. Máma byla hrozně tolerantní a přístup rodiny mi pomohl k svobodnému myšlení. Nikdy jsem nebyla do ničeho nucená, ale přesto tam disciplína vznikla, ani nevím jak."
Překvapení č. 3: Škola jazzu Berklee v Bostonu. "Neuvažovala jsem o studiu v zahraničí, ale nápad zkusit to na Berklee vznikl z pocitu, že mi studium tady nic nedává. Jednou jsme šly s mámou, nadávala jsem na poměry ve škole a přitom jsem nadhodila, že prý v Bostonu existuje nějaká hudební škola Berklee a že je dobrá. A máma mi řekla, proč tam tedy nejedeš studovat? Chytla jsem se toho a začala jsem hledat informace na internetu. Zařizování všech formalit bylo dost složité a zdlouhavé, ale nakonec jsem to všechno zvládla. Nevěděla jsem, co mě na Berklee čeká, ale roční stáž předčila mé očekávání.
Překvapení č. 4: Rozdíl mezi naším a americkým školstvím je v pozitivním myšlení. "V české škole, vás stále chtějí na něčem nachytat. Když jsem v Americe zahrála poprvé, našli na mně to dobrý. Učitel na mých chybách pracoval tak, že jsem to téměř nepostřehla. Využil toho, že když mě někdo pochválí, pracuji daleko víc, než když slyším pořád kritiku. Hraní mě pak přestává bavit. Další zážitek byl ze spolužáků. Když jsem hrála v Praze, bylo zvykem, že se po hře rozebíralo, kdo co neumí. Na konzervatoři jsem se styděla hrát před ostatními. Na Berklee to probíhalo jinak. Všichni mí spolužáci byli k mé hře velice pozorní, když byl rozbor, hledali na hře to dobré. Stejně jako profesoři víc hráče chválili, než kritizovali." Anička na Berklee absolvovala za rok šest semestrů. Postupovala kupředu daleko rychleji než ostatní studenti. Od Američanů se učila být sebevědomá, učila se říkat nahlas svůj názor "na věci". Ve srovnání s Američany byla po technické a klasické stránce z Prahy o hodně lépe připravena (to je to důsledné české "nachytat při chybách" - pozn. M.Š.), často musela jednotlivé kusy přehrávat ostatním. V Berklee se cítila jako v pohádce, přesto že se dřela a měla čas pouze na školu. "Vstávala jsem v šest hodin a cvičila jsem na housle, chtěla jsem zvládnout všechny úkoly. Cítila jsem se jako ryba ve vodě, přitom bych v Americe žít nechtěla, jsem tady vázaná na rodinu. První semestr byl pro všechny společný, v tom dalším jsme si mohli vybírat předměty i učitele. Platí tam zásada, že ten, k němuž se studenti nehlásí, už tam v dalším semestru neučí. To v Praze dost dobře nejde. Američtí učitelé jsou dokonale připravení a učení je baví, jsou kamarádi, přitom mají u studentů respekt."
Z ročního stipendijního pobytu na Berklee v Bostonu si Anička přivezla nový pohled na svět, urovnala si v hlavě, co vlastně chce. "Jak to ovlivnilo moje housle, to jsem si uvědomila, až po půl roce. V Americe jsem se naučila pořádně na počítači psát noty, skládat, aranžovat. V Bostonu jsem byla sama, obklopená z cizinců nejvíc Japonci a Číňany, a musela jsem se o sebe postarat. Měla jsem zpočátku trochu problémy s angličtinou - mluví se tam samozřejmě jinak, než nás učí ve škole, ale hudební angličtinu, potřebnou ke studiu, jsem uměla dobře. Překvapilo mě, že studenti spolu moc nekamarádí. Odpracují si své hodiny ve škole a pak jdou domů. Berklee je prestižní a drahá škola i pro Američany, proto se všichni snaží pracovat, intenzivně studují a jsou z toho hodně pobledlí. Když jsem o Vánocích poprvé přiletěla do Prahy, bála jsem se, zda se do toho tempa vůbec zase vrátím." Ale vrátila a za dva semestry nakonec dokončila šest. Zrychlené studium jí doporučil její profesor Rob Thomas, mimochodem vynikající jazzový houslista z New Yorku a člen kapely JAZZ PASSANGERS, který si cení Aniččinu techniku, hudební sluch a improvizaci.
Co bylo fascinující? Hlavní myšlenkou Berklee College of Music je vychovat ze svých studentů nejen vynikající instrumentalisty, ale i muzikanty, kteří budou schopni aranžovat a skládat. Výuka má dovést každého studenta (každý může studovat svým tempem) k tomu, aby byl skutečným profesionálem ve svém oboru. Aničku překvapila i další věc, která jí v Čechách připadala nemožná. Tak například, když dirigent na zkoušce studentům řekl, že se všichni do příště naučí první větu - a příště to skutečně všichni uměli, píše Anička na svých webových stránkách www.annamlinarikova.com
Žhavá současnost: Jazzová houslistka Anna Mlinariková skončila Konzervatoř Jaroslava Ježka. Obligátní otázka - co dál? Zpátky na Berklee, kde má dveře otevřené, protože studovala vynikajícím způsobem? Získala totiž místo na Děkanském seznamu nejlepších studentů Berklee College of Music, což jí umožňuje další stipendium a pobyt na škole. "Na Berklee se možná někdy v budoucnu vrátím, mám slíbené dobré stipendium, ale teď bych ráda hrála s Ondřej's Bandem v klubech a na festivalech a chtěla bych vystupovat jako host u jiných kapel, měla jsem např. možnost hrát se Steamboat Stompers. Jsem ráda, že jsem dostala nabídku od ředitele Spurného hrát v Redutě. V Praze je totiž hrozně těžký dostat se do nějakého klubu" A jaké má Anna Mlináriková vzory? "Jsou to zejména Petr Malásek a Petr Hapka. Jsou to skuteční profesionálové, jsou pilní a pořád na sobě pracují," zdůrazňuje Anna Mlinariková.
Marie Šusterová
Koncerty
« | říjen 2024 | » | ||||
---|---|---|---|---|---|---|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | |
7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 |
14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 |
21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 |
28 | 29 | 30 | 31 |